Blah blah..

19. listopadu 2010 v 22:18 | Slečna Obyčejná
Hromada keců, jako vždy, ostatně.. tentokrát to ani dohromady nedává smysl.
Jsem tak.. rozpolcená. Na jednu stranu bych chtěla být hezká, hubená, umět to "prodat", žádaná, oblíbená.. starat se o kraviny a neřešit bůhví co.. Neposoudím, zda by mi to vyhovovalo, ale prostě.. bylo by to jiný. Na druhou stranu bych nejradši byla co nejdál od lidí, jejich povrchních názorů, zlých činů, všech těch lží, přetvářek, a tak dále. Prostě být někde jen sama a nemuset se ničím trápit, neřešit, kdo vůbec říká pravdu, kdo lže, kdo si hraje, kdo se přetvařuje, kdo dělá to, kdo tamto, blabla..  Nebo třeba jen umět nikoho neřešit.. jet si to svoje a prostě se na ostatní vykašlat, nikoho nepotřebovat. Jenže já to neumím.. Nedokážu se uzavřít do sebe a pouštět všechno jen okolo. Nedokážu nemilovat, nemít ráda, nevěřit... Člověk někoho potká.. vidí ho v určitém světle, začíná mu i přes špatný zkušenosti věřit, něco k němu cítit.. a proč? Aby vzápětí zjistil, že se původní idea rozpadá a ten někdo je jiný? Stejný, jako ostatní? Všichni lžou.. člověka bez lži prostě není.. ale rozdíl je v tom, jak podstatná ta lež je. Lhát člověku, který, ač nechtíc, věří, je ubohost. A tím bych se opět vrátila k začátku. Nikdy taková kvůli svojí povaze nebudu. Na lidech mi i přes to, jak je nemám ráda, záleží.. můžu si nalhávat co chci, ale záležet mi na člověku začne docela brzy.. řekla bych, že i vidět např. děvče, která nemám ráda, plačíc, stejně bych se starala, co se stalo.. Proč jsem proboha tak strašnej idiot? Proč pořád doufám, že se najde někdo, komu na mě záleží a budu mu vážně SMĚT bezstarostně věřit?! Někdo, kdo na mě bude mít rád to, jaká jsem a nebude se za to stydět, nebo co... Jenže jaká já jsem? Srab, nespolečenská, hloupě upřímná, důvěřivá, tak zastarale přehnaně věrná, zbytečně obětavá, nechávajíc si s*át na hlavu, odpouštějící,.. Někdo, kdo prostě chce k sobě někoho, kdo nebude mít potřebu hledat jiné. Kdo mě bude brát, respektovat, milovat, nestydět se za mě, nebude to jen o sexu a přesto tam bude ta přitažlivost, hmatatelná touha, kdo mi nebude lhát, bude věrný, a další ty otřepaný kecy o "ideálním" chlapovi, kterej stejně neexistuje. A nebo jen přítelkyni, přítele.. někoho, komu se budu moct svěřit, kdo mě za tyhle kecy nepošle na psychiatrii.. (fajn, přehánim).. ale tam to bývá zase tak, že si přítel/kyně najde polovičku a jako když neexistujete.. a tak dál, zpovídat se neomezeně dá tak psovi. Vůbec jsem vyšinutá.. a pořád tak strašně naivní. Proč si říkám, že tohle bude dobrý? Že tamtomu by na mně třeba záležet mohlo? Že ten je někdo, komu se třeba věřit dá? Nechci pořád pochybovat.. jenže.. jde to v tomhle světě vůbec? A hlavně.. proč krucinál tohle melu pořád dokola?? K čemu tyhle zkurvený večery vedou?! Zalejt betonem a dva metry pod zem...
Chtěla bych se konečně jednou schoulit k někomu, komu bych věřila, kde bych si připadala v bezpečí, a kdo by tu, aspoň v tu chvíli, byl potřebnou dobu jen pro mě a setrval.. možná by tohle bylo potřebný asi úplně nejvíc..
 

Kam dál

Reklama