Květen 2010

Pověz mi..

27. května 2010 v 20:27 | Slečna Obyčejná
Jak se dokážeš chovat, jako by se nic nedělo?
Jak dokážeš tak chladnokrevně, bezstarostně a klidně lhát?
Jak mi dokážeš říkat to všechno, přestože víš, že je tu ještě ona?
Jak dokážeš úplně klidně odpovědět "já tebe taky", i když víš, že mi lžeš do očí?
Jak se můžeš vymlouvat na kamaráda, když jdeš s ní?
Jak se mi vůbec můžeš podívat do očí?
Jak si se mnou dovedeš tak hrát?
A hlavně jak mám kurva vědět, co je lež a co pravda a jak to se mnou sakra myslíš?!
Jak blízko je od lásky k nenávisti? Začínám tě nenávidět za to, co mi děláš.. a přitom bez tebe nemůžu být.. a to nejlepší je, že si toho absolutně nejsi vědom a já jsem ta špatná, že si vůbec dovolím otevřít hubu a vytknout ti něco, co by vadilo každé, jen já kráva to prostě toleruju...

You're just a liar..

23. května 2010 v 15:41 | Slečna Obyčejná
Co je lepší? Žít šťastně a přitom ve lži, aby vás pak pokaždé i pouhý náznak pravdy srazil na kolena nebo ještě níž? A nebo vědět pravdu, stále se jen trápit, nemoct se s tím smířit, ale zároveň se toho nechtít vzdát a naivně doufat ve zlepšení?
A co takhle napůl? Pendluji mezi lží a pravdou.. Po večerech mnou pravda cloumá, drtí ve svých ohavných pěstech moje naivní utrápené srdce, aby vzápětí přišel den, kdy si na ni ani nevzpomenu a lež mne něžně přivítá ve svém přetvařujícím se náručí.. o to tvrdší je další úder od pravdy..
Jenže co si vybrat? Pravda ubíjí a lež způsobuje falešnou naději, která ubíjí také.. tak jak žít, v čem? Lež nebo pravda.. nenávist nebo láska.. bolest nebo štěstí..  život je naplněn tím i tím. Někdo řekne, že je jen na nás, co nás bude provázet. A co já? Nesouhlasím.. Nevím, co pořád dělám tak strašně špatně, že můj život provází ty horší části.. Štěstí je tak strašně vrtkavé a cena za něj je ještě dvakrát taková, než je jeho množství..
A také.. jak to vůbec poznat? Co je lež a co pravda? Jak si zvolit, když ani nepoznáme co je co? Spousta věcí je relativních. Co je jednomu štěstí, druhému působí bolest. Jeden se může utrápit kvůli něčemu, co druhý považuje za hloupost a nezajímá jej to.
Kolik lidí kouká na to, jestli svým chováním neubližuje někomu jinému? Kolik lidí se zkusí vcítit do toho druhého? Nedodovedu tvrdit nic jiného, než to, že jich je málo.
Je mi špatně. Špatně z celého světa, špatně ze sebe sama.. lituji všechny, kteří jsou jako já takovými s prominutím PITOMCI, kteří všem všechno odpouští, kteří do sebe nechají "kopat" znovu  a znovu, kteří koukají jen na ostatní a na sebe to nedovedou, kteří jsou vždy těmi špatnými, i když vše jasně svědčí o tom, že je na vině ten druhý, kteří ani nedají najevo, že jim to ubližuje a pak si brečí po večerech doma, protože už je toho všeho na ně moc, aby byli druhý den znovu připraveni k tomu všechno snášet.. a spoustu dalších věcí.
Chtěla bych být jiná.. třeba být aspoň trošku mrcha, která si to tolik nepouští k tělu a naopak se dovede bránit.. nechci být ta naivní, pitomá, přehnaně věrná, ochotná, obětavá kráva, o kterou si každej tak akorát "otře boty" a ona mu je snad ještě ochotně vyleští..
Jenže jiná prostě nebudu, neumím být..
Na závěr mne napadá jen jedno... Chceš upřímnou lásku, věrnost, někoho, kdo při tobě bude stát za každé události? Pořiď si psa...